Teoreticky 33. (tý)deníček je zpět

Říká se, že dráha je romantika. Že se díváte z okna na ubíhající krajinu, romanticky houkáte na přejezdech a už opravdu jen občas secvaknete nějakou tu jízdenku. Nikde se ale nepíše, že se u toho občas proměníte v psychologa, geografického diletanta a člověka, který se sice snaží dělat svou práci profesionálně, ale vesmír má prostě jiné plány.

Práce s lidmi je totiž věčný boj o přežití, v němž nejzbranější zbraní je úsměv. A tak jsem se v rámci zachování duševního zdraví naučil novou techniku. Když mi cestující předloží průkazku s fotkou, automaticky prohodím: „Hezká fotka. Sluší vám to.“
Většinou to vyvolá uchechtnutí nebo mumlavé díky. Občas ale narazíte na lidi, kteří vám to vrátí s plnou parádou. Třeba taková starší rozverná paní, zjevně posilněná letním drinkem, mi na to bez mrknutí oka odvětila: „Že ano! Syn taky říkal, že na té fotce vypadám jak týden po smrti...“
Jindy zase chválím mladíkovi ISIC, a v tom se mi do toho vloží pán přes uličku s vlastní lítačkou a dotazem, jestli to sluší i jemu. „No jistě že ano! Také vám to sluší, pane!“ kývu hlavou téměř na autopilota. Pán se mile a spokojeně usměje. A když vystoupí, ještě se vesele ohlíží. Prostě divadlo na kolech.

Vrcholem mé profesní diplomacie bývají ovšem momenty, kdy mozek vlivem únavy hlásí error. To se pak klidně stane, že u kontroly jízdenek místo omluvy za zdržení vypustím z úst: „Omlouvám se! Já se snažím načíst jízdenku, ale koukám na vás...“ Bylo to tak neobratné, až to bylo odzbrojující. Nebo když se s cestující zuřivě přu, že na Rajské zahradě přece normálně funguje pokladna, a až po jejím zmateném pohledu na to, že tam naopak není metro, mi dojde, že mluvím o Zahradním Městě. Hluboká poklona mladá paní, omlouvám se, to to vedro... hláška „zahrada jako zahrada“ a smích paní naštěstí zachránily situaci. Kdyby jen věděla o mé partyzánské zahradní válce...

A co teprve tehdy, když do dveří přivřete veselou bílou stoličku dvou mladých slečen, které vyrazily na ryby, a ony se na vás ještě usmívají, že vlastně vůbec nespěchají! Vždyť jedou jen na ryby!

Nakonec si říkám, že je vlastně fajn. Svět na kolejích sice občas drhne, střecha na stodole padá, škumpa s břečťanem se snaží převzít moc nad domem a hromada restů roste rychleji než plevel po dešti, ale dokud se lidi ve vlaku usmívají – a dokud občas někomu řeknu, že koukám na něj místo na jízdenku –, tak to celé má smysl.

Tak prima poslední prázdninový týden přeji!